budoucnost.xml

<part>
  <para>
    Záblesk budoucosti nám, mnohem spíše než Internetem zběhlí hudebníci,
    zprostředkuje obor <preklad id="software" pad="1"/>. Nejlepší ukázkou
    světa bez copyrightu je totiž zřejmě iniciativa <preklad
    id="free_software" pad="1"/>, jež v současné době zažívá svůj
    rozkvět. <preklad id="free_software" pad="4" velke="true"/> (někdy též
    nazývaný "Open Source") je duchovním dítětem Richarda Stallmana. Tento
    programátor přišel s nápadem vydávat programy pod licencí, která copyright
    záměrně obrací. Místo toho, aby zakazovala sdílení, jej výslovně povoluje
    a vybízí k němu. Tuto myšlenku si brzy oblíbilo mnoho dalších
    programátorů. Díky tomu, že měli možnost sdílet své programy a bez omezení
    upravovat programy, které napsali ostatní, vzniklo brzy velké množství
    fungujícího kódu<footnote><para>Pojmem "kód" se v této souvislosti
    rozumí "text programu". (Pozn. překl.)</para></footnote>
  </para>

  <para>
    Ozývaly se hlasy, že s tím, jak poroste rozsáhlost a složitost programů,
    tento počáteční vzestup rychle ustane a že bude zapotřebí řídit práci
    centralizovaně a hierarchicky. Sektor <preklad id="free_software"
    pad="2"/> však neztroskotal, naopak se rychle rozvinul. Tak rychle, že to
    překvapilo i samotné programátory, kteří se do této iniciativy
    zapojili. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by tento vývoj měl
    ustat. Programy, které tímto způsobem vznikají, konkurují programům
    <preklad id="proprietary" pad="10"/>. <preklad id="free_software"
    pad="4" velke="true"/> ve velké míře využívají banky, státní úřady i
    jednotliví uživatelé počítačů. Server Apache, který také patří do této
    kategorie, se používá na větším počtu webů než všechny ostatní servery
    dohromady<footnote><para>Podíl webových serverů na trhu se neustále
    mění. Pokud chceme vyhodnotit podíl webových serverů z kategorie "open
    source" na trhu dnes, je potřeba kromě Apache vzít v úvahu také server
    Nginx. (Pozn. překl.</para></footnote>. Operační systémy z kategorie
    <preklad id="free_software" pad="1"/> jsou na trhu operačních systémů
    nejrychleji rostoucím segmentem. Někteří programátoři jsou za práci na
    <preklad id="free_software" pad="6"/> placeni (tato práce v důsledku
    přináší prospěch uživatelům, z nichž někteří jsou ochotni za ni platit),
    jiní to dělají ve svém volném čase. Každý softwarový projekt má svůj důvod
    k existenci a stejně tak má i každý programátor své důvody, proč do něj
    přispívá. V souhrnu zde však vidíme okázalé ignorování důvodů k existenci
    copyrightu. Vzkvétající komunita, která produkuje intelektuální hodnoty,
    teď existuje bez toho, že by si vynucovala regulaci kopírování. A přesto
    dosahuje v podstatě stejných výsledků jako její <preklad
    id="mainstream_adj" pad="1"/> protějšek.
  </para>

  <para>
    Podle tradičního zdůvodňování copyrightu by se následující nemělo
    dít. <preklad id="free_software" pad="1" velke="true"/> má ze své podstaty
    statut <preklad id="public_domain" pad="1"/>; copyright slouží především k
    identifikaci původního autora a v některých případech chrání program před
    aplikováním přísnějších licenčních podmínek. Autoři se vzdávají všech
    výlučných práv na dílo, kromě práva označit se za autora. Dobrovolně se
    tak vrací do světa, jak vypadal před zavedením legislativy copyrightu:
    nevyžadují žádné autorské poplatky a nesnaží se řídit distribuci svého
    díla ani jeho úpravy. Licence dává každému automaticky právo jak k užívání
    programu tak k jeho dalšímu šíření. Kopie můžete rozdávat okamžitě, aniž
    byste museli cokoliv oznamovat nebo někoho žádat o svolení. Stejně tak vám
    nic nebrání v úpravách programu. Můžete ho dokonce i prodávat, ačkoliv
    cena přirozeně nebude vysoká - vaši konkurenti totiž mohou stejné zboží
    nabízet zdarma. Obvyklejší model vypadá tak, že uživatele vybízíte ke
    stažení programu zdarma a namísto licencí jim prodáváte služby jako
    technická podpora, školení nebo úpravy programu. (Obchodní) modely tohoto
    typu nejsou žádná fantazie. Jsou základem ziskového podnikání, které již
    existuje a z něhož mají programátoři pracující na vývoji <preklad
    id="free_software" pad="2"/> slušné příjmy. Plat však v tomto případě není
    rozhodující - někteří ho dostávají, ale mnozí další ne a přesto i oni na
    <preklad id="free_software" pad="6"/> pracují. Rozhodující je, že
    každoročně vzniká a dále se zdokonaluje obrovské množství <preklad
    id="free_software" pad="2"/>. Toto množství roste rychle i ve srovnání s
    produkcí, na jakou jsme v softwarovém průmyslu zvyklí.
  </para>

  <para>
    Pokud by se tento fenomén omezil na software, dal by se vysvětlit jako
    anomálie - software je něco speciálního, programátoři jsou dobře placení
    atd. Pouze o software se však nejedná. Podíváte-li se na situaci důkladně,
    uvidíte obdobné náznaky všude. Hudebníci začínají zveřejňovat své nahrávky
    ke stažení zdarma a množství literatury, která je na Internetu též zdarma
    - od návodů a beletrie po fikci a poezii - se už dávno dostalo za
    hranici, kde ho lze ještě měřit. Počítačový program se od ostatních forem
    informace nijak zásadně neliší. Podobně jako básně, písně, knihy nebo
    filmy, ho lze přenášet v digitální formě. Kopírovat lze buď celek, nebo
    jen jeho části. Konkrétní výňatek lze použít v jiném díle, je možné ho
    upravovat a dělat korektury a dokonce si z něj dělat legraci.
  </para>

  <para>
    Pokud jde o odklon od copyrightu, není software tak napřed proto, že by
    byl jakkoliv zvláštní ve své podstatě. Důvod tkví především v tom, že
    programátoři byli jednou z prvních skupin, která měla přístup k
    Internetu. I tvůrci v dalších oblastech teď postupně zjišťují, že mohou
    svou práci šířit bez vydavatelů a bez centralizovaných distribučních
    řetězců - prostě tak, že ponechají svobodu ke kopírování. A toto řešení
    volí ve stále větší míře. Jednak nemají mnoho co ztratit a jednak je to
    nejsnazší způsob, jak si dílo může najít cestu k publiku, které je
    ocení. Nejsou-li tvůrci na legislativě copyrightu žádným smysluplným
    způsobem závislí, získají nejvíce, když její monopol opustí.
  </para>

  <para>
    Zmíněné trendy už ve své rané fázi vyvolávaly pochopitelnou
    otázku. Jestliže copyright k podněcování původní tvorby skutečně
    nepotřebujeme, k čemu tedy má v současné době sloužit? Je celkem jasné, že
    kdyby copyright neexistoval v minulosti, nyní bychom ho již
    nevymýšleli. Sami jsme právě dobudovali obří kopírovací stroj (Internet),
    jenž slouží také jako komunikační zařízení a - jen tak mimochodem -
    umožňuje pohodlné převody malých finančních obnosů. Sdílení je teď ta
    nejpřirozenější věc na světě. Názor, že tento aparát umělce nějakým
    způsobem poškozuje, je falešný. Denně to potvrzují tisíce nových prací,
    které se na Internetu objevují - autenticky a s plným vědomím autorů a
    přesto k dispozici zdarma. Pokud by někdo chtěl namítat, že bez okamžitého
    zavedení systému striktní kontroly nad tím, kdo a co smí kopírovat, pramen
    kreativity vyschne, oprávněně bychom ho považovali za šílence. Nicméně
    přesně takto - třebaže poněkud diplomatičtějším jazykem - argumentuje
    copyrightová lobby, když tlačí na další zpřísňování zákonů.
  </para>

  <para>
    O kreativitu zde ale nejde a v záchvěvech upřímnosti to mlčky přiznávají i
    představitelé vydavatelského průmyslu. Ačkoliv pro účely <preklad
    id="public_relations" pad="4"/> vydávají tito lidé zásadní prohlášení o
    chudých umělcích, kteří si potřebují vydělat na živobytí, ta
    nejpodrobnější a nejpřesvědčivější tvrzení obvykle hovoří o významu
    copyrightu pro obchod. Deník <emphasis>New York Times</emphasis> zveřejnil
    5. ledna 2003 následující výrok Larryho Kenswila ze společnosti
    <emphasis>Universal Music Group</emphasis> (největší nahrávací společnost
    na světě) na téma (technická) opatření proti digitálnímu kopírováni:
    "Nekupujete si hudbu, nýbřž klíč. Přesně o to jde při správě práv v
    digitálním světě: umožnit existenci obchodníhch modelů."
  </para>

  <para>
    Těžko si představit krédo vydavatelského průmyslu ve stručnějším
    znění. Snad mohl říci: "Přesně k tomu slouží copyright: umožňuje existenci
    obchodních modelů."
  </para>

  <para>
    Bohužel ne vždy je propaganda, kterou vydavatelský průmysl prezentuje, tak
    přímočará a upřímná, jako to, co řekl pan Kenswil. Například asociace
    <emphasis>RIAA</emphasis> (<emphasis>Recording Industry Association of
    America</emphasis>, <emphasis>Americká asociace nahrávacích
    společností</emphasis>, pozn. překl.) vysvětluje na svých webových
    stránkách (http://www.riaa.org/) copyright takto:
  </para>

  <para>
    <blockquote>
      <para>
	K tomu, abyste byl(a) hudebníkem, není nutné, abyste se nejprve
	stal(a) právníkem. Jeden pojem byste ale znát měl(a): copyright. Na
	tomto fenoménu velice záleží všem umělcům, kteří něco tvoří -
	básníkům, výtvarníkům, spisovatelům, tanečníkům, režisérům,
	hudebníkům, zpěvákům a autorům písní. Pro všechny umělce je
	"copyright" více než pojem ze zákona o itelektuálním vlastnictví, jenž
	zakazuje neautorizovné kopírování, provozování a šíření výsledků
	tvůrčí práce. Pro ně "copyright" znamená možnost zdokonalovat se ve
	svých dovednostech, experimentovat, tvořit a rozvíjet se. Je to právo
	životní důležitosti a umělci po staletí bojovali za jeho
	zachování. Řeč je o umělcích jako John Milton, William Hogarth, Mark
	Twain nebo Charles Dickens. Twain se kvůli ochraně svých práv vydal do
	Anglie, zatímco Dickens ze stejného důvodu přicestoval do Ameriky.
      </para>
    </blockquote>
  </para>

  <para>
    Poznáváte to? To je stránka ze scénáře <preklad id="stationers" pad="2"/>
    - nezastírané převyprávění mýtu o copyrightu, doplněné o odkazy na
    konkrétní autory. Vše je formulováno se záměrem získat naši podporu pro
    lopotící se umělce, kteří odhodlaně bojují za svou uměleckou integritu.
    Nezdá se, že by výraz "všichni umělci, kteří něco tvoří" v pojetí asociace
    <emphasis>RIAA</emphasis> zahrnoval všechny umělce v průběhu dějin, kteří
    se bez copyrightu docela dobře obešli. Komentář profesora Pattersona o
    tom, jak se <preklad id="stationers" pad="1"/> obdobným způsobem
    schovávali za umělce, když stáli před anglickým parlamentem osmnáctého
    století, se dá stejně dobře aplikovat i na současnost: "Činili tak
    používáním argumentů, jež měly evokovat sympatie s autorem (přičemž
    spokojeně mlčeli o své roli v uvedení autora do stejné mizerie, nad kterou
    sami lamentovali), a tím, že ignorovali logiku i zdravý rozum."
    <footnote><para>Patterson, [1]</para></footnote>.
  </para>

  <para>
    Další odstavec úvodu do copyrightu v podání <emphasis>RIAA</emphasis> je
    ještě horší. Je to stručné, resp. velmi stručné seznámení s původem
    legislativy copyrightu. Sice obtěžkané důrazem na historickou
    nevyhnutelnost, avšak poněkud vágní, jde-li o fakta.
  </para>

  <para>
    <blockquote>
      <para>
	Legislativa copyrightu jako taková začala <preklad
	id="statute_of_anne" pad="7"/>. Tento první zákon o copyrightu byl
	schválen britským parlamentem roku 1709, ale principy ochrany práv
	umělců existovaly už dříve. Na první pohled to možná zní jako suchá
	historie, nicméně v okamžiku, kdy byla formulována práva, která je
	potřeba chránit, a kdy bylo možné v této věci ustanovit precedens,
	začaly právní bitvy. Ty si za dobu několika staletí vyžádaly značné
	množství času, úsilí a peněz.
      </para>
    </blockquote>
  </para>

  <para>
    V tomto udýchaném <!-- nebo spíš "upoceném" ? --> souhrnu má copyright
    svou obdobu tvrzení "Kryštof Kolumbus plul do Ameriky, aby dokázal, že
    Země je kulatá, a aby navázal přátelství s indiány". Ano, v právních
    bitvách byla skutečně utracena spousta peněz. <emphasis>RIAA</emphasis> si
    však dává dobrý pozor, aby neřekla, kdo tyto peníze utratil. A už vůbec
    neuvádí podrobnosti o "principech ochrany práv umělců", jež údajě
    předcházely dalšímu vývoji.
  </para>

  <para>
    Až do konce se jejich prezentace line ve stejném duchu. Přitom obsahuje
    tolik zámlk, zkreslených vysvětlení i naprostých lží, že je těžké si
    představit, jak toto mohl napsat člověk, který problematiku alespoň trochu
    zkoumal. Ve své podstatě je to přízemní propaganda vedená v rámci
    dlouhodobé kampaně, která se snaží přesvědčit veřejnost, že copyright je
    pro civilizaci stejně fundamentální jako zákony termodynamiky.
  </para>

  <para>
    <emphasis>RIAA</emphasis> si také libuje v jedné z nejpopulárnějších
    taktik moderní copyrightové lobby: zaměňování nelegálního kopírování s
    věcí, která s ním nesouvisí a která je mnohem závažnější:
    plagiátorství. Například Hilary Rosenová (dnes již bývalá) předsedkyně
    asociace <emphasis>RIAA</emphasis> promlouvala ke studentům škol a
    univerzit a naléhala na ně, aby pohled vydavatelského průmyslu na
    vlastniký vztah k informacím vzali za svůj. Toto je popis situace, který
    prezentovala ona sama:
  </para>

  <para>
    <blockquote>
      <para>
	Nejlépe pomohou přirovnání. Zeptám se: "Co jste dělali minulý
	týden?". Odpoví třeba, že psali práci o tom nebo onom. A já řeknu:
	"Aha, takže jste napsali práci a dostali za ni výbornou? A nevadilo by
	vám, kdyby tuto práci někdo vzal a dostal za ni výbornou i on?". Smysl
	pro osobní investici v lidech nachází pozitivní odezvu.
      </para>
    </blockquote>
  </para>

  <para>
    Protože však lidé při kopírování CD obvykle nenahrazují jméno umělce
    jménem svým, položme otázku tak, jak to měla správně udělat Hilary
    Rosenová: "Vadilo by vám, kdyby někdo ukazoval ostatním kopii vaší práce,
    takže by přinesla prospěch i jim a přitom by viděli i to, že jste za ni
    dostali výbornou?" Na to by studenti samozřejmě odpověděli: "Ne, tohle by
    nás vůbec netrápilo." To však není odpověď, kterou chtěla Rosenová slyšet.
  </para>

  <para>
    <emphasis>RIAA</emphasis> je extrémní jen v neohrabanosti, s jakou vede
    svou propagandu. Sdělení je ale v jádru totožné s tím, co vysílá celý
    zbytek copyrightového průmyslu: neustálý příval upozornění, že vzájemné
    vyměňování digitálního obsahu připraví umělce o reputaci a o možnost
    pracovat. To vše navzdory nezvratným důkazům, že copyright jim stejně
    mnoho živobytí nikdy nepřinášel, a že by i bez něj vesele tvořili dál,
    pokud by měli možnost svou práci distribuovat. Jak jsem to dosud popsal,
    by celá kampaň snad mohla znít neškodně a pošetile. Protože však
    vydavatelé bojují o přežití a přitom stále mají k dispozici značné
    rozpočty i protřelá mediálními oddělení, podařilo se jim v překvapivé míře
    zformovat veřejné mínění. Považte následující svědectví jedné nešťastné
    ženy, jak je 11. září 2003 zveřejnil <emphasis>International Herald
    Tribune</emphasis> v článku o soudních sporech, které vede
    <emphasis>RIAA</emphasis> kvůli sdílení souborů:
  </para>

  <para>
    <blockquote>
      <para>
	Jedna žena, která obdržela obsílku od asociace nahrávacích společnosti
	(a která s ohledem na svou právní situaci odmítla sdělit své jméno),
	řekla, že svému třináctiletému synovi jen těžko vysvětlovala, proč je
	sdílení souborů špatné.
      </para>
      <para>
	"Řekla jsem: 'Představ si, že jsi napsal písničku. Pak ji začala hrát
	slavná rocková skupina a nic ti nezaplatila.' Syn řekl: 'To by bylo
	ohromné. Neřešil bych to.'  Dětem v tomto věku na penězích prostě
	nezáleží."
      </para>
      <para>
	Úspěch prý měla, až když použití cizí písně přirovnala k podvrhu
	školní práce.
      </para>
    </blockquote>
  </para>

  <para>
    (V to, že si vnímavý třináctiletý chlapec zachová hlavu i v situaci, kdy
    ji mnozí kolem ztrácí, se dá jedině doufat.)
  </para>

  <para>
    Sále ještě přetrvávající náklonnost veřejnosti a s ní dostatek
    finančnímich prostředků bohužel umožnily copyrightovému průmyslu vybudovat
    si nebezpečný vliv v legislativní sféře. Výsledkem je znepokojivý trend
    vzájemně se posilujících fyzických a právních bariér. Ty jsou sice vydávány za
    prostředek boje s nelegálním kopírováním, nevyhnutelně však postihují
    kopírování jako takové. Strategie digitální ochrany proti kopírování se
    stále častěji realizují ne jako program, který lze odstranit nebo
    nahradit, ale na úrovni hardwaru - tzn. jsou zabudované přímo ve vašem
    počítači. A společnosti, kterým patří obsah, často vyrábí i hardware, jenž
    umožňuje jeho distribuci. Nekoupili jste si náhodou počítač značky Sony? A
    co takhle CD od hudební divize společnosti Sony? Obojí je ta samá firma,
    přičemž její levá ruka ví, co dělá pravá. A ve spolupráci s vládou toto
    spojení nabývá ještě větší síly. Zde ve Spojených státech teď máme zákon
    zvaný <emphasis>Digital Millennium Copyright Act</emphasis>, jenž staví
    snahy obejít ochranu proti kopírování mimo zákon. Trestné je dokonce i
    psaní programů, které s odstraněním této ochrany pomohou někomu
    jinému. Bohužel leckteré typy hardwaru i softwaru automaticky přidávají
    informace sloužící k ochraně na veškerá média, na něž zapisují. Tím
    zmíněný zákon účinně potlačuje autorizované kopírování a mnoho dalších
    činností, které by - podle současné legislativy copyrightu - jinak spadaly do
    kategorie "dovolené užití".
  </para>

  <para>
    Je velmi důležité pochopit, že tyto vedlejší jevy nejsou nedopatření ani
    neočekávané důsledky jinak dobře míněného usilí, směřujícího k ochraně
    umělců. Mnohem spíše jsou nedílnou součástí strategie, jež ve výsledku
    nemá nic společného s podněcováním kreativity. Smysl tohoto "trojzubého"
    úsilí (copyrightového) průmyslu - tzn. veřejné kampaně, legislativní
    kampaně a hardwarové "ochrany" - je prostě zabránit tomu, aby byl
    internetový experiment doveden do konce. Žádná organizace, je-li hluboce
    zaintersovaná v konceptu kontroly kopírování, nemůže mít radost ze vzniku
    systému, který zjednodušuje kopírování na jediné kliknutí myši. Taková
    firma si bude do nejzazší možné míry přát pokračování v modelu, který
    známe už po několik staletí: platba za každou jednotlivou kopii. A to i
    přesto, že se změnila fyzikální podstata informace a model placení za
    kopii zastaral.
  </para>

  <para>
    Copyrightová lobby s úspěchem prosazuje další zákony a vyhrává i některé
    soudní spory, tato vítězství však spočívají na rozpadajících se
    základech. Jak dlouho ještě bude společnost věřit mýtu copyrightu a dojmu,
    že copyright byl vynalezen proto, aby umožnil tvůrčí práci? Tento mýtus se
    dal zatím udržovat proto, že měl v sobě nepatrné zrnko pravdy: jakkoliv
    nebyl copyright inspirovaný autory ani nebyl uzákoněn na jejich ochranu,
    umožnil masové rozšíření celé řady originálních děl. Kromě toho stále
    existuje mnoho vydavatelů (obecně jde o ty menší a ty, které vlastní
    jednotlivci), kteří chovají obdivuhodný smysl pro službu kultuře: dotují
    nevýdělečná, ale přitom důležitá díla z peněz, které vydělali prodejem
    těch úspěšnějších. A někdy vydávají hodnotná díla i za cenu evidentní
    finanční ztráty. Protože se však nikdo z nich nemůže oprostit od ekonomie
    tisku ve velkých nákladech, jsou všichni v konečném důsledku odkázaní na
    copyright.
  </para>
</part>